Moonlight shadow

Život, tak jak si ho každý vytváří sám, se vždycky tak nějak liší od toho, jaký bychom si ho přáli mít. Každodenní rituál bytí je toho zářným důkazem. Kde je tedy chyba? Jsou snad na vině city a emoce?

„Gabe, volal Jack.“ V tu chvíli jí oči zaplnily slzy a mě se zastavilo srdce. Jack pohřbil všechno. Ne, ne Jack… ale já.

„Liso, já…“ co jsem chtěl říct?

(Pokračování textu…)

Nebudu se rozepisovat, jenom snad by zde měla zaznít slova omluvy těm, kteří tuto povídku věnovali svůj čas a četli jí. Pokouším se k ní vrátit, vrátit se ke psaní. Snad mi odpustíte více jak roční odmlku a to, že si nejspíš budete muset zpětně přečíst již napsané… Taky už je to hrozná doba, kdy jsem psala, myslím doopravdy psala, takže je to na téhle kapitolce nejspíš trochu poznat, ale doufám, že i přesto, jí to neubírá… děkuju… Luki

(Pokračování textu…)

Upil jsem ze třetí skleničky a se zavřenýma očima, hlavou zvrácenou dozadu, jsem poslouchal zvuky z kuchyně. Lisa uklízela po večeři. Přemítal jsem, co se mi v poslední době všechno prohnalo životem a upřímně jsem se nestačil divit.

Oženil jsem se s tou nejbáječnější ženou na světě a pravděpodobně se i ve stejný den zamiloval do muže, který je prostě neuvěřitelný. Hrozně talentovaný a tak bezprostřední. A když se usměje, žaludek se mi stáhne nervozitou a příšernou chutí přitisknout se na jeho ústa, slibující tolik potěšení.

„Cože?“ z kuchyně se ke mně donesl Lisin vyděšený hlas. Instinktivně se mi napjaly svaly v těle. (Pokračování textu…)

Smál jsem se a sledoval jak Jack s rukou na svém břiše hlasitě vydechl.

„Já jsem ti říkal, že si toho nemáš dávat tolik.“ Houkl jsem na něj káravě, ale v duchu mě to těšilo, že mu chutnalo. Nevařil jsem nijak často z jediného důvodu. Neuměl jsem to a nešlo mi to. Jediné, co jsem byl schopný dát dohromady, bylo Jackovo nejoblíbenější jídlo a to byl steak a americké brambory. Chtěl sis šplhnout co? Zahnat špatné svědomí… říkáš si, že když pro něj něco uděláš, tak se to tím smaže. Smaže to všechny doteky a tiché vzdechy v Gabově náručí. Ale to se pleteš, chlapečku. Zmlkni, drž hubu. Vůbec tomu nerozumíš. Hlavně že pán v tom má jasno. (Pokračování textu…)

Co je láska? A co znamená milovat? Dlouho jsem přemýšlela nad těmito větičkami a došla jsem k Osudem psáno. Vždyť láska je, když jeden a jeden jsou dva. Milovat znamená, postavit se všem životním překážkám a bojovat za to, co člověk cítí, i když s tím v životě nepočítal.
A proč tedy některým vadí, že jeden a jeden nemusí někdy znamenat tři?
Gabriel a Nicholas by vám k tomu taky mohli říci své, takže kdo má odvahu, může se začíst do jejich příběhu. Přeji vám všem příjemně strávený čas nad řádky osudů, kdy láska se zdá být tím nejkrásnějším a zároveň nejtěžším z lidských citů.
Vaše Luki (Pokračování textu…)